Přestaň se bránit, když opakovaně dostáváš pokyn změnit směr.
Je na čase udělat změnu. Seber odvahu a vydej se do neznáma.
Vyzkoušela jsem různá povolání od referentky marketingu, přes redaktorku kulturní rubriky, učitelku na střední škole, podnikatelku až k místostarostce obce.
Každé mě nějak obohatilo a každé mělo v danou chvíli svůj smysl a bavilo mě. Všechny, až na to poslední, jsem ukončila ze svého vlastního rozhodnutí. Vždycky to tak nějak vyplynulo, že je potřeba udělat změnu. Důvody byly různé. Pořízení potomka, šéf, který měl pocit, že musí mít poslední slovo, nízký plat, ztráta smyslu nebo prostě a jednoduše jakési osvícení, že tudy cesta nevede. Nemám až tak ráda změny a obvykle mi to trvalo, než jsem se rozhoupala. Ale pak jsem na sebe, byla patřičně hrdá, že jsem to dokázala.
Pracovat jako místostarostka mě hodně naplňovalo. Učila jsem se za pochodu spoustu nových věcí, mohla jsem využít všechny profese, které jsem si prošla a měla jsem pocit, že dělám něco přínosného pro druhé. Měla jsem bezva kolegyně i šéfa. Nevděčnost lidí jsem se naučila si nepřipouštět. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. Učila jsem se řídit heslem „Neberte si nic osobně“.
Přišly volby
I naši obec zaplavily plakáty s hezkými tvářemi, plné hesel a slibů. Bytostně to nesnáším, takže jsem kvitovala postoj starosty, že se do ničeho podobného pouštět nebudeme. Tak přeci je za námi vidět práce. Občan není slepý.
Nu lidu však sliby stačily. Připadala jsem si, jak když mě vyhodí z práce, protože jsem sice pracovala velmi dobře, ale někdo jiný to bude dělat líp. A nemusí vůbec prokázat jak to udělá, nemusí vlastně vůbec nic umět ani znát.
Bolelo to a dost
Spousta pomluv a lží, které se snesly na mou osobu. Někdo na tebe nakydá hnůj a vůbec neřeší do jaké míry
ti to ovlivní život. Plácala jsem se v tom solidně a tentokrát mi vůbec nepomáhal postoj nebrat si nic osobně.
A tak jsem se litovala a dala jsem si volno. Náš zákon mi umožnil ten luxus být doma. Celé tři měsíce platu jako odchodné.
„Cheš-li poznat charakter člověka, dej mu moc.“
Abraham Lincoln
Pravda mohla jsem zavítat zpět před školní lavice a snažit se studenty přesvědčovat, že vzdělání má svůj význam. Jenže když jsem vstoupila do budovy školy, cítila sem se úplně stejně špatně, jako když jsem se tam vracela po mateřské. Na dotaz sekretářky: „Tak co, jakpak se k nám těšíte?“ se ve mě všechno sevřelo
a ředitel to dovršil rozvrhem, který mě čekal. Nechce se mi sem.
Každé ráno jsem tedy připravila dětem snídani a nejmladšího broučka odvedla o školy. Domů se vracela s plány kolik udělám práce. Webovky a účto hasičů, úklid domácnosti, nebo si zalezu a budu si číst. Ale ouha, většinu dne jsem prospala nebo prostě jen tak proflákala.
Samozřejmě jsem spílala vesmíru. Proč mi vzal práci, kterou jsem měla ráda? Taková nespravedlnost, proč zrovna já? Jaký to má smysl? Chtěla jsem zpátky a doufala, že to nastane. Nemohla jsem spát, byla poměrně protivná na své blízké okolí, brala prášky na nervy. Hnila si v roli oběti. Pročetla jsem spousty inzerátů práce, ale děsila mě představa se někam na osm hodin zavřít. To nedám. Dostala jsem pár nabídek, ale do ničeho
se mi nechtělo. Kdyby mě okolnosti nedonutily a živnost, jako vedlejší činnost, nepřešla rázem na hlavní, šla bych na pracák a nedělala nic dál. Pronájem chalupy je sice příjemný přivýdělek, ale ne na uživení. A tak jsem vzala zavděk tím, co se mi nabízelo. Započala tím i moje vnitřní výzva, jestli se mi podaří vzkřísit něco,
co momentálně moc nefunguje. Zprvu se mi do práce rozhodně nechodilo s nadšením. Se starými papíry
a nábytkem jsem zároveň vyklízela i chmury z mojí hlavy. Vymetala pavučiny kolem i uvnitř.
Na bolavou duši jsem si koupila pár hadříků a nechala si sestavit osobní horoskop. Taky pár knížek. Jednou
z nich bylo Podnikání z pláže. Přečtena jedním dechem. A odtud přišel AHA moment…..
„Když ti vesmír hází klacky pod nohy, tak ti ukazuje, že máš být vlastně úplně někde jinde,
než si myslíš, že chceš být.“Stáňa Stiborová
Prostě se vzpamatuj a jdi jinam. Podala jsem rezignaci na mandát zastupitele, přestala jsem doufat, že se něco změní. Začala se mi otevírat nová cesta. Všechno do sebe začalo neuvěřitelně zapadat. Nová práce, kde mám určitou míru svobody, mě začala po prvotní “depce“ nesmírně bavit. Postupně mi začalo vyhovovat, že pracuji v podstatě sama, že hledám nové cesty a začínám nové projekty. Krok po kroku jsem to rozjela. Svou výzvu jsem zvládla. A k tomu jsem si začala plnit svůj vlastní, v hloubi duše ukrytý, sen a píšu příběhy.
Když se ti jedny dveře zavřou, jiné se právě otevírají. Tak netluč pěstmi do těch zavřených a vyjdi vstříc novému. Někdy to chvilku trvá, než na to přijdeme. Já si to musela jak říkám „prohnít“. Naštěstí mi to došlo, přestala jsem bojovat, tam kde to nemělo smysl a vydala se jinam, kde to smysl má. Nespílej vesmíru, když máš pocit, že ti nechce pomoct. Přestaň v tu chvíli stát na místě, otoč se na druhou stranu a jdi jinam. Právě jsi k tomu dostala pokyn. Možná tě to vystřelí do neuvěřitelných výšin. Kdo ví?
Dneska jsem spokojená a mnohem víc v klidu. Práci si můžu uzpůsobit podle sebe, důležitý je výsledek. Když potřebuji lidi, tak za nimi jdu když potřebuji samotu, tak ji mám. S obcemi pracuji pořád, ale už nemusím čelit nevděku a nespokojeným občanům. A když to vidím, jak je to stále náročnější, neměnila bych. Mám víc času na rodinu a na to, co mě baví. Psaní a koučování. A jako bonus beru, že se v některých projektech můžu zabývat i Krušnými horami, které jsou prostě moje srdcovka.
To, co se mi zdálo hrozné a nepochopitelné, mě posunulo tím správným směrem.
Jsem prostě a jednoduše žena, která našla sama sebe. Díky životním peripetiím jsem se naučila, že není sobectví myslet sama na sebe. Inspiruji svým příběhem a jako kouč a terapeut pomáhám ženám najít cestu ke spokojenosti.