Spěch

Není nutné se honit, je nutné prožívat. Tady a teď.
Zastav se a dýchej.

Proč se honíme?  Sama o sobě tvrdím, že jsem pořád v poklusu. Dokážu zbrzdit o dovolených nebo o víkendech. Když jsem byla dva měsíce doma, nedělala jsem nic. A i to asi bylo potřeba.

Znáte ten pocit, když se ráno vzbudíte s tušením, že dneska to nebude úplně ono? Dneska mi už po ránu bylo nepříjemně, pociťovala jsem zvláštní pocit úzkosti. Někdy se mi to bez příčiny stává a zpravidla se „něco“ stane.

Ranní kolotoč nestíhání a odvod nejmladšího potomka do školy na poslední chvíli již celkem pravidlem. VŽDYCKY mám dost času a VŽDYCKY nakonec nestíhám. V kanceláři jsem se zdržela krátce. Psala jsem mužíčkovi, že je mi teskno a že je zrovna ten den, kdy potřebuji obejmout a pohladit. Už jsem se naučila to říkat.

Vyrážím na schůzku, jsou nutné podpisy na inventarizaci. Poněvadž nemám jistotu, zda trefím správně, zadávám adresu do navigace. Ouha, odbočku nestihnu a jedu dál, za mnou auto, otočit se nedá, navigace přepočítává, čas dojezdu zhruba o deset minut déle, než je čas smluvené schůzky. PANIKA. Jedu a sleduji, kde se můžu otočit. Přeci nemůžu dorazit pozdě!!!

Auto za mnou někam zmizí, objeví se příjezdovka, a v protisměru nic, hurá čas na otočku. Zacouvám, nepříjemný zvuk a už nevyjedu. Na úplně debilním místě se otáčím, netrefila jsem se a uvízla v příkopu. Je mi zle a začínám se potit. Hledám v kabelce telefon. Sakra kde je??? Určitě jsem ho zapomněla v kanceláři. Proboha co budu dělat ??? Zapínám výstražná světla, mozek šrotuje. Přímo proti mně z příjezdovky vyjíždí paní, zastaví a vysedá z auta:

„Už jste někam volala?“

Ochotně mi půjčuje telefon. Jediné číslo, které vím z hlavy, je na manžela. Tak komu bych asi taky volala, než svému hasičovi :0). „Tak vydrž, já jedu“. V autě ještě vyhrabu kontakt a omlouvám se ze schůzky. Až když paní odjede, že fakt musí vyzvednout dceru, doslova ČUMÍM na svou palubovku, kde je můj telefon. Ty jsi prostě úplně blbá, vždyť si přeci jela podle navigace v telefonu !!!

Na radu paní ještě umísťuji výstražný trojúhelník a čekám. Připadám si v takovém tom stavu, jako když koukám na film a mě se to netýká. Je celkem provoz. Někdo na mě troubí jako  že jsem úplně blbá. No sem, já vím. V tento moment tak trochu blondýna, a to jsem jenom melírovaná. Zastavuje auto bab. To vytlačíme. Holky to fakt nevytlačíme. Sorry, odjíždíme.

Pak jeden mladý muž: „Já Vás vytáhnu.“ Za chvilku: „Promiňte, mě teď volali, já musím něco vyřídit, za deset minut jsem zpátky.“ Už se nevrátil, asi se to protáhlo. Zastavuje starší pán s gazíkem. Hledáme kam přivázat lano, které mimochodem netuším, kde mám. Po chvíli zastavuje další pán, který je ochoten pomoc.

Objevuje se tu náhodou městská policie a dorazí i můj rytíř s červeným autem v hasičské uniformě. Za spolupráce všech je auto za chvilku zpět na silnici. Později jsem se dozvěděla, že můj muž šel policii poprosit, aby na chvíli pozastavili dopravu, že to je jeho manželka :0) . Asi si řekli chudák, protože se jim do toho nijak zvlášť nechtělo, že jsou mimo rajón. Ale co by pro kolegu z IZS neudělali.

Děkuji a na doporučení manžela jedu rovnou do autoservisu zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Naštěstí žádná závada. Ještě se znovu omlouvám ze schůzky.

„Hlavně, že se Vám nic nestalo.“

Proč jsem spěchala? Proč jsem zmatkovala? Kvůli pár minutám zpoždění?

„Všeliké to kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“

 Jan Amos Komenský 

Žijeme v uspěchané době. Oproti mojí mamince, v době, kdy jsme byli děti, mám automatickou pračku, sušičku, myčku, auto pod zadkem, mobil … a na rozdíl od ní neustále nestíhám. Důvod? Asi k zamyšlení. Mobil, počítač, televize mi často bere čas. Sušička a automatická pračka mi sice usnadňuje práci, přesto je pro mě prádlo nekonečný příběh. Je nás sice doma pět, ale hadrů máme … skříně narvané. Asi tím to bude, že koše prádla prostě nevyprázdním ať dělám co dělám.

Auto mám svoje vlastní k dispozici, ale celkem často si připadám jako taxikář svých dětí. Já jezdila na kroužky busem. Do kina, na ples na diskotéku jsme chodili pěšky, respektive domů zpět. Dnes se o svoje děti bojím a radši pro ně dojedu. A … nestíhám, pořád nestíhám a chodím pozdě a hledám výmluvy proč.

Dneska jsem skončila v příkopu, protože jsem měla obavy, že dojedu na schůzku pozdě a nakonec jsem nedojela vůbec. Mám o čem přemýšlet. Naštěstí se mi nic nestalo a i auto to přežilo bez úhony.

Nehoňme se, zastavme se a žijme. Nejenom o víkendu a na dovolené.

Kateřina