Škola volá

Poměrně často se rozčilujeme kvůli zbytečnostem.
Zkuste to  jinak.

Prázdniny končí. Začátek školy nemám ráda. Jsem na tom stejně jako ty děti. Přejít z poklidného režimu léta mi dělá problém. Dřív vstávat, udělat snídaně, svačiny, hlídat úkoly, vozit na kroužek, nakoupit spoustu potřebných i nepotřebných věcí (což znamená vydat se do obchoďáku do davu stejně postižených) atd..  Myslím, že budu úplně stejně v poklusu jako loni. Tady je vzpomínka, jak moje třetí dítko zahájilo školní docházku. Je třeba brát život s humorem.

Před rokem – 4.9.2018

Včera proběhl první školní den a facebook plný prvňáčků. I já mám svého prvňáčka, už potřetí. Ale poprvé se nějak úplně netěším na všechny ty povinnosti, které se zahájením školní docházky čekají mě, matku, která se teď najednou cítí stará a unavená.

Ačkoliv už poměrně dlouho, minimálně od zápisu do školy víte, že vám dítko vyrostlo, zahájí povinnou školní docházku a celé léto upozorňujete, že je potřeba přizpůsobit pokojíček a nainstalovat psací stůl, který již pár let po starších sestrách spokojeně odpočívá na půdě, muž k tomu tu vhodnou chvíli najde právě v neděli před zahájením školního roku. Takže po sobotní akci oslav obce, které jsou vyvrcholením vašich zhruba půlročních příprav, kdy se cítíte zcela vyčerpáni, vydolujete zbytky sil v podstatě odnikud a uklízíte celý dětský pokoj do nově nainstalovaných kusů nábytku. Polomrtvou vás pak synátor ocení, že ten jeho novej pokoj je fakt hustej. Hvězda je ovšem tatínek, který tu novou postel a stůl složil.

Ráno vstávám tak zhruba hodinu před zbytkem rodiny, snažím se zkulturnit, abych nevypadala jako zombie, udělám snídani a své miláčky budím s úsměvem na tváři. Do školy vyrazí naše rodina „Hujerovců“ přivítat svého prvňáčka, dojetím zamáčknu slzu, když předává kytku paní učitelce. Hrdý tatínek fotí. Po ukončení úvodních formalit mě pak políbí na rozloučenou a s úsměvem vyráží vstříc 14-ti dnům volna ve Špindlu. Tedy abych to upřesnila, pracovním povinnostem (tak nazývá svůj „zasloužený“ ozdravný pobyt). Jistě není žádného vhodnějšího termínu, než na začátku školního roku.

Matka v poklusu

Zběsile lítám po škole, zařizuji jídelnu, družinu a po předání dítka babičce se směle vrhám do pracovního procesu. Večer si jdu zacvičit, abych se odreagovala, a do postele padá mrtvola. Bohužel mrtvola i ráno vstává. Další kolo začíná. Dneska obohaceno návštěvou logopedie, kde synátor spolupracuje pouze ze začátku a následně se válí zcela znaven po stole. Maximálně se ovládám, abych ho nezabila, když začne kňourat, a poslušně opakuju po lektorce lalá, dadá  a sleduji jak správně hýbat jazykem. Dneska výuka spíš pro mě. Následují nákupy dalších školních potřeb a oblečení. Asi umřu, školní rok začal.

Ve čtvrtek již spěji do náruče doktora Chocholouška. Absolvovali jsme poslední nutný nákup nových bot, které může mít malej i do deště. Jaksi si v sobotu stěžoval, že ho bolí nožičky a až když večer vylezl z bot se zkroucenými prsty, mi nějak docvaklo, že problém bude, že ho ty boty tlačí. Nějak nám kluk roste, ale byl statečnej a vydržel celý den.

Botky máme, nakonec s 50%slevou, jednalo se o poslední kus. Jaký to krásný pocit, že jsem ušetřila. No vydyndal na mě díky tomu peněženku se Spidermanem. Pak následuje nákup potravin, kdy neustále hučí, co mu mám koupit dobrýho, začínám pěnit. Po příjezdu domů nechce vylézt s auta. Nálada stoupá. Následně řešíme, zda má úkol. Nejdřív, že ne, pak že jó a nakonec řve, že neví. A do toho mi přijde foto mužíčka, jak si užívá ve Špindlu, „Je to radost v zotavovně Radost“. Budu nejspíš vraždit. Večer ještě provokace prcka u jídla, nakonec lítají facky a upouštím páru, tím, že ječím jak papiňák. Jdu na masáž k sousedce a vypínám mozek.

Pááátek, hurá, ještě žiju

První týden školy za námi. Pomalu jsme se zaběhli. Ráno téměř s železnou pravidelností nejdřív všechno stíhám, pořád dost času a pak se to najednou tak divně překulí a ve chvíli, kdy je ve škole první zvonění právě nasedáme do auta.

Prekérka je pak zaparkovat. Sice jsem si už od počátku zahájení předškolní docházky dávala předsevzetí, jak budu chodit pěšky. Spočítala bych nejspíš na prstech jedné ruky, kolikrát se mi to za ty roky povedlo. Ani s nástupem do školy se nedaří. Prostě nevím, jak to dělám a i když je budík posunut o dalších deset minut a doba mého spánku zkrácena, nejsem  schopná to stihnout a auto pod zadkem je záchrana.

Sice vyvíjím snahu, aby prcek chodil do školy se starší sestrou, ale zatím se úspěšně brání, aby si mohl vozit prdku. Takže každé ráno kroužím po náměstí a modlím se za místo. Parkovat na chodníku nebo na invalidech se mi příčí. Dneska jsme teda skončili kousek dál u pošty a do školy byl nutný lehký sprint. Synátora si vyzvedávám po „O“. Tašku si do jídelny vzal, ale jaksi opomněl v družině mikinu, takže stejně vyčkávám, až se všichni nají, a jdou zpět. Jdeme ještě do práce, kde je za hvězdu a předvádí se kolegyním s taškou, penálem i učebnicemi. Asi chlap.

Odpoledne doma „vytuhnu“ a večer vyrážíme do města na slavnosti světel. Je to paráda až na závěr, kdy se všechny tři moje unavené ratolesti hádají kvůli flašce vody. Moje děti jsou to nejúžasnější, co mám, ale jsou chvíle, kdybych je zabila. Znáte ten pocit?

Letos?

Budu myslet pozitivně. Pozitivní je, že manžel odjíždí na ozdravný pobyt o týden déle a ten prvotní rozběh nezůstane jen na mě. Pozitivní je, že už po zkušenostech z loňského roku vím, že úkoly nemusím s malým dělat jenom já. Pozitivní je, že vzhledem k tomu, že ubylo dětí spojují se loňské třídy prvňáčků do jedné a aby se děti stmelily, odjíždí druhý týden na adaptační kurz. Mít týden skoro sama pro sebe, se svými samostatnými dcerami, je naprosto báječná představa. Pozitivní je, že se mám  na co těšit, například na zimní dovolenou na lyžích .

Je jenom na nás, jestli nám v životě svítí slunce.

Kateřina