Příběh kelímku od jogurtu, aneb úhel pohledu

Každý máme právo na svůj názor.

Připravila jsem večeři a házím odpadky do koše. Jímá mě vztek. Už zase v koši na smíšený odpad leží kelímek od jogurtu. Tiše soptím. Vylovím ho v koši, opláchnu a vyhodím do tašky na tříděný odpad. Odnesu večeři rodině na stůl a o svém malém výbuchu vzteku se vůbec nezmiňuji, nemá to smysl. Započala bych nekonečnou diskusi.

Třídíte odpad ?

Už si úplně nevybavuji, kdy se začal třídit odpad a kdy jsem to nastolila doma. Pravděpodobně v té době, co běžela reklamní kampaň. Synek se zde ptal otce : „Tati proč netřídíme“ odpověď „No netřídíme.“ a heslo „Třiďte odpad, má to smysl.“

Upřímně se přiznám, že zas nejsem až tak striktní ekolog, který by ve své historii nepoužíval papírové pleny, tampony, nebo nekupoval potraviny v plastových obalech apod.

Papírové pleny, vlhčené ubrousky a přebalovací podložky mi velmi usnadňovaly život např. při cestování s dětmi. Vyprat látkovou plenu jsem měla beztak problém. Jednou, když jsme s paní doktorkou testovaly, proč se mi dcera osypává, a navrhla mi ať zkusím plenku látkovou, jsem celou látkovou plenu, i s vyrobeným „pokladem“, vyhodila. Prostě se mi zvedl žaludek a neměla jsem na to jí řádně vymáchat. Problém se vyřešil změnou druhu plen papírových.

„Jedno dítě spotřebuje za den cca 5-6 jednorázových plen. Za dva roky je to 4000, které i s obsahem váží zhruba 1 tunu. Pro srovnání, stejné množství odpadu nechají za sebou dva dospělí. Jen v České republice se narodí ročně asi sto tisíc dětí. Při používání jednorázových plen vyprodukují české děti 100 000 tun odpadu ročně“

Nechci se pouštět do diskuse papírové versus látkové. Já už to naštěstí řešit nemusím a uvědomělým a ekologicky smýšlejícím maminkám osobně velmi fandím. Ty co volí praktičnost, na druhou stranu vůbec nijak nesoudím a chápu. Ani bych nechtěla, aby byl tento článek nějakým ekologickým ponaučováním. Má spíš směřovat k úhlu pohledu jednotlivce.

Vrátím se ke svému kelímku. Když jsme tedy doma začali třídit odpad, tak jsem, asi jako většina žen, plastové kelímky od jogurtu, másla, smetany apod., před vyhozením opláchla. Tříděný odpad nevynášíme tak často, ať to doma nesmrdí.

Na jedné rodinné sešlosti jsem si postěžovala, že můj muž kelímek prostě hodí do normálního koše. Vznikla dlooooouhá a nekonečná diskuse. Z jeho strany donekonečna opakovaný argument, že tím, že kelímek opláchnu, stejně přírodu nešetřím. Použiju totiž vodu a ještě k tomu teplou, na kterou se musí využít nějaká energie. Co vám budu povídat, konce diskuse jsme se nedobrali a je na ní v naší rodině vzpomínáno s humorem. Švagr vždycky říká. „Hlavně se prosím vás nebavte o kelímku.“

Později přibyl ještě argument mého muže, že už se stejně neví co s tím tříděným odpadem dělat. Že ho nemá kdo odkupovat a co z něho vyrábět. Díky svojí dřívější práci na úřadě jsem se dostala na pár exkurzí.

Do podniku, kde právě z těch kelímků vyráběly ploty a pražce. Do sklárny, kde si stěžovali, že mají málo zpětného odběru skla a musí vyrábět zcela novou hmotu. Do papíren, kde se zpětný odběr plně využíval ať už pro výrobu lepenky nebo velmi kvalitního papíru na archivační krabice vyvážené i do zahraničí.

Na skládku, kde se dále třídilo a ukládal odpad do země (což už mimochodem v budoucnu nepůjde). Nebo do spalovny, kde mě velmi překvapilo, jak přísně je hlídáno, aby škodliviny neunikaly do ovzduší, a ze spáleného odpadu se využívá energie pro průmyslové podniky.

Takže já jsem přesvědčená, že třídit odpad smysl má. Určitě je nutné hledat alternativy a pracovat na tom jak snižovat množství svého vlastního odpadu. Mám totiž pocit, že jednou na zemi skončíme na hromadě odpadků. Jenže dokud to do nás budou valit výrobci a všechno do těch plastů balit, dokud nebude nějaká koncepce jak se vším naložit shora, jaká je šance, že si ten svůj odpad tvořit nebudeme? Myslím, že malá. Vítězí totiž pohodlnost.

A k tomu úhlu pohledu ?

My jsme se vzájemně o své pravdě prostě nepřesvědčili. Podobně jsme to zažila třeba u rodinných diskusí o politice. Poměrně  nekompromisně jsem se téměř až do „krve“ hádala a přesvědčovala o své pravdě. Můj postoj vyplýval z čistého zoufalství: „Jak to někdo nemůže chápat?? Jak to, že to nevidí?“ Dokonce jsem  vyhrožovala rozvodem, když manžel prezentoval, že hodlá kandidovat za určitou stranu. „No takovou ostudu mi udělat přece nemůže???“

Dodneška netuším, jestli mě neprovokuje schválně. Nicméně jsem to nakonec vzdala. S kelímky i politikou a dýchá se nám líp.

Moje vlastní ponaučení

Dělejte věci a činnosti, když máte pocit, že mají nějaký smysl nebo vás prostě baví. Pokud o tom smyslu Vaše okolí pochybuje, je to jeho postoj. Ať ho Váš blízký prostě má. Má na to právo stejně jako Vy. Když se vám ho nepodaří přesvědčit, nepouštějte se znovu do boje a do nekonečných diskusí. Můžete čas trávit lepším způsobem. Hlavně ho do této činnosti nebo názoru nenuťte. Otrávíte se vzájemně.

„Neztrácejte čas vysvětlováním. Lidé stejně vnímají jen to, co chtějí slyšet.“

Otvírám koš, a nacházím plechovku. Vylovím a házím do tašky na tříděný odpad. Taška na kov nám loni přibyla :O)

Kateřina