Přes překážky

Když nemůžeš, tak přidej víc.

Když člověk opravdu chce a má silnou vnitřní motivaci, přijde na to, že zvládne všechno. Překoná i sám sebe a překážky, které se mu staví do cesty.

Sportovní antitalent

Nikdy jsem nebyla vyloženě sportovní typ. Vzor jsem doma neměla. Táta nemohl, byl nemocný a maminka se bála jezdit i na kole. I když kola nám dětem pořídili a jezdit jsme se na nich naučili. Ke sportu jsem ani nijak netíhla. V tělesné výchově jsem taky nevynikala.

Povinný lyžařský výcvik v sedmé třídě byl pro mě traumatickým zážitkem. Sice jsem byla díky známému rodičů prvotřídně vybavena. Dokonce jsem už měla i přeskáče. V té době byly spíš novinkou, ještě se nosily lyžáky na tkaničky. Ale lyže byly nějak špatně seřízené, jedna se mi pořád rozepínala a zapnout mi to musela pomáhat učitelka.

Na vleku typu poma jsem nepochopila princip, sedala si a neustále padala a zastavovala vlek. Jednou mi celá třída i s učitelkou na vleku ujela. Zrovna se rozepnula ta zpropadená lyže a já ji samozřejmě nezapnula. Do kopce s lyžemi přes rameno jsem za ostatními šlapala pěšky. A jak jinak, celou cestu brečela.

Na gymplu jsem vzala zavděk, že jsme si mohli vybrat, takže jsem strávila celý výcvik na běžkách. To mě celkem bavilo. I když z toho mám humornou historku, jak jsem si levou a pravou lyži dala obráceně, a to sem si to pěkně šmajdala, a divila se, jak mi to nejde. U běžek co mám dneska, už je jedno jak je připnu.

Překonávání sama sebe poprvé

Sport, který mi hodně ovlivnil život, byl sport požární. Poměrně náročný, založený na atletických základech, obohacený o různé překážky.  Přišla jsem k němu náhodou. Náš soused byl velitelem hasičů a potřebovali nové členy. V první éře dorostenecké, na střední škole, se díky pravidelným tréninkům, zlepšily výrazně i moje výsledky v hodinách tělocviku. Když dneska vidím tu 1,2 m vysokou kladinu pro chlapy, pro které jsme jako sedmnáctileté holky běhaly, protože jsme jinou neměly, tak to nějak nepobírám, že jsem se nebála.

Motivace byla silná, být v partě „skoro-dospělých“ puberťáků, jezdit po závodech, užívat víkendů a nebýt mezi nimi  outsaider. Požární sport mi byl vlastně i osudovým. Zamilovala jsem se. Poprvé a navždy (teda zatím). I když tenkrát jsem to neplánovala.

Druhá éra přišla, když mi bylo devětadvacet a pustila jsem se do sportování jako kojící matka. Nějak náhodou jsme s holkama-ženama vyhrály okresní kolo a čekal nás postup na kraj. Náš velitel tehdy usoudil, že na to nemáme a už měl domluveno, že to přenecháme. A to neměl dělat. My se hecly, požádaly zkušeného trenéra o pomoc a celé léto, v těch největších vedrech, dřely.

S láskou vzpomínám na tohle období. Pouček jak běhat, zahřát se, protáhnout. Bolestí holení, rad že před výkonem se necpat rohlíky a těžkým jídlem a nabít energii z tatranky a hroznového vína. Prvních účastí na větších závodech, abychom se otrkaly nebo kojení na závodech mezi pokusy. Hlídací babičku jsem všude vozila sebou.

„To fakt nenávidím !!! „

Nedělní výběhy na dálkové tratě, které fakt nesnáším, ale které se nesly v duchu pokecu. Protože správné tempo bylo, když u toho zvládáte povídat. A hlavně úžasná parta bab. Na mistrovství jsme ten rok nepostoupily, ale získaly ocenění od našich chlapů, že je vidět výrazné zlepšení našich výkonů. Že fakt běháme. Což snad byla mnohem větší odměna.

V té době jsem také začala víc jezdit na kole. Pořídila jsem si in-line brusle. Já dříve sportovní antitalent jsem byla nepříčetná, když jsem si zvrtla kotník a nemohla pár týdnů nic dělat. Po lese jsem pak i běhala sama, hlavně, když jsem si potřebovala vyčistit hlavu.

Mistrovství ČR nás  čekalo o rok později. Když jsem stála na nástupu, tak sem se při hymně slzám neubránila. Ještě dalších šest let jsem to prožívala a byly to opravdu krásné časy. V roce 2016 jsme postoupily znovu a ještě další tři roky. Ale v té novodobé historii už to nebylo ono. Kolektiv se obměnil, jsme různé generace rozdílných názorů, a ta stmelená parta už tu není. Taky se bojím na překážky a nechce se mi prožívat ten „závodní stres“. Prostě nastal čas skončit. Ani běhat v lese už mě nebaví.

Vítězství nad sebou podruhé

Když naše první dcera dovršila čtyř let, začala moje nová éra výcviku lyžařského. Skoro ve třiceti. Bylo to tedy v době, když jsem už měla fyzičku díky požárnímu sportu. Usoudila jsem, že se chci naučit lyžovat s ní, abychom mohli jezdit celá rodina. K ježíšku jsem obdržela lyže a boty z bazaru. Na první lyžovačku jsme vyrazili do menšího areálku v Kruškách, máme to kousek. Dcerka putovala do lyžařské školičky a mě manžel ponechal napospas osudu.

„Tak jedˇ“.

Já ani nevěděla jak se svézt na vleku. Neschopnost jet na pomě, zarytá hluboko ze sedmé třídy, vyplula na povrch. První jízda byla ve stylu „Sněženky a machři“, teda do machrů to mělo daleko. Každou chvilku jsem se válela a na vleku mezi prckama jsem si připadala jak retardovaná. Když dneska vidím ten kopeček a vzpomínám, jak mi tehdy připadal prudký.

Muž se mě  nakonec ujal. Pochopil, že nekecám, že fakt nic neumím a navíc se bojím. I zželelo se mu ženy své a trpělivě vysvětloval. Počastovávala jsem ho různými výrazy, které si již nepamatuji, ale nakonec se dílo zdařilo a „kopec“ jsem zvládala. Vydali jsme se postupně na náročnější.

Na jednom, ke konci té první sezony, jsme byli se známými. Všichni uměli lyžovat a já zcela osaměla. Byl fakt strmej. S hrůzou v očích  a srdcem v kalhotách jsem ho sjela a pak seděla dole na lavičce. Přemýšlela jsem, že zahodím lyže a půjdu pěšky domů. Ujala se mě starší paní, nakonec jsem to nevzdala.

Další sezonu jsme se vydali do  Alp. A lyžování jsem zcela propadla. Za týden jsem se naučila mnohem víc, než za předchozí sezonu doma. Sice jsem poslouchala poučky mého odborníka, jak se nemám otáčet celým tělem a nohy dávat víc k sobě. Nějak nepochopil, že je mi to úplně jedno, že jsem šťastná, že to sjedu a hlavně, že mě to baví. Do Alp už jezdíme pravidelně. Přibývali účastníci zájezdu, rostly nám děti. Dneska je to parta kolem 18-ti lidí, na předvánoční, do Itálie. A moje dcery mě oceňují, že při tom fakt vypadám skvěle a elegantně.

 

A do třetice

Sport, kterému jsem propadla v posledních pár letech, jsou běžky. Vzniklo to v návaznosti na nákup chalupy v horách. Dva roky jsem váhala a pak do toho šla. První jízdy se strachem a obavami, jak mám sjet kopeček, jak mám vystoupit ze stopy, když jedu rychle, nebo nedej bože co když někoho v protisměru potkám.

Párkrát jsem si taky pěkně rozbila čumák. Na koleně mi zůstala jizva, když jsem chtěla elegantně vystoupit ze stopy a uhnout protijedoucím. Dle pravidel jsem měla jednoduše zařvat stopa, aby uhnuli. Já jela totiž z kopce. Možná se tomu smějí ještě dneska, jaký jsem předvedla kotrmelec. Byla jsem fakt k popukání a navíc hrdinka, že jsem naprosto v pohodě. Té díry v elasťákách a krvácejícího kolene jsem si nejdřív nějak nevšimla.

 

Všechno má svůj čas

Dneska už nechci závodit. Možná tak někde na pohodu na vesnické soutěži. Zacvičit si jdu s partou ženských, aby mně nebolely záda a posílila jsem problematické partie. Na běžky jezdím ráda sama a svým tempem. Cítím se v souznění s přírodou a sama sebou. Nechávám plynout myšlenky. Na kole se mi už nechce dřít do kopců a zvažuji pořízení elektrokola. Na sjezdovkách dám sjezdovku z celé rodiny nejpomaleji a na černou, hodně prudkou, se nevydávám, protože bych si to neužila. Není to podstatné, protože mě to baví. A když při tom tak dobře vypadám :0)

Ve všech těch sportech jsem musela překonat sama sebe. Zvládla jsem to pro to, že jsem chtěla a protože mě to bavilo. Když nemáte vnitřní motivaci, tak to nejde. Ale můžete vše, když budete opravdu chtít. Všechno přijde tak jak má a ve správný čas. Stejně tak i odejde.

Takže až se třeba budete chtít pustit dejme tomu do hubnutí, a třeba i prostřednictvím sportování, tak to musí vycházet z Vás, ne z donucení okolí. Vy to musíte opravdu chtít a pak to půjde.

„Když si budeš sama sobě říkat, že na něco nemáš, tak se nikdy nemůžeš překonat. Veř si, najdi si svou cestu a plň si sny. Buď sama sebou, budˇspokojená“.

Kateřina

Jsem prostě a jednoduše žena, která našla sama sebe. Díky životním peripetiím jsem se naučila, že není sobectví myslet sama na sebe. Inspiruji svým příběhem a jako kouč a terapeut pomáhám najít cestu ke spokojenosti. Můj příběh si přečtete zde. Pár jednoduchých tipů najdete v mé e-knížce zdarma .
  • Jak se nevzdat a být spokojená

    Zvednou se ze dna znamená, že se staneš silnější. Je jenom na tobě, jestli ti v životě bude znovu svítit slunce.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Přidejte se na facebooku
  • Sledujte mě na instagramu
    This error message is only visible to WordPress admins
    Error: No posts found.