Když ti vesmír hází klacky pod nohy

Přestaň se bránit, když dostáváš pokyn změnit směr.

Vyzkoušela jsem různá povolání od referentky marketingu, přes redaktorku kulturní rubriky, učitelku na střední škole, podnikatelku až k místostarostce obce. 

Každé mě nějak obohatilo a každé mělo v danou chvíli svůj smysl a bavilo mě. Všechny, až na to poslední, jsem ukončila ze svého vlastního rozhodnutí. Vždycky to tak nějak vyplynulo, že je potřeba udělat změnu.

Důvody byly různé. Pořízení potomka, šéf, který měl pocit, že musí mít poslední slovo, nízký plat, ztráta smyslu nebo prostě a jednoduše jakési osvícení, že tudy cesta nevede. Nemám až tak ráda změny a obvykle mi to trvalo, než jsem se rozhoupala. Ale pak jsem na sebe, byla patřičně hrdá, že jsem to dokázala.

Pracovat jako místostarostka mě hodně naplňovalo. Učila jsem se za pochodu spoustu nových věcí, mohla jsem využít všechny profese, které jsem si prošla a měla jsem pocit, že dělám něco přínosného pro druhé. Měla jsem bezva kolegyně i šéfa. Nevděčnost lidí jsem se naučila si nepřipouštět. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. Řídila jsem se heslem „Neberte si nic osobně.“

Přišly volby

I naši obec zaplavily plakáty s hezkými tvářemi, plné hesel a slibů. Bytostně to nesnáším, takže jsem kvitovala rozhodnutí šéfa, že se do ničeho podobného pouštět nebudeme. Tak přeci je za námi vidět práce. Občan není slepý.

Nu lidu však sliby stačily. Připadala jsem si, jak když mě vyhodí z práce, protože jsem sice pracovala velmi dobře, ale někdo jiný to bude dělat líp. A nemusí vůbec prokázat jak to udělá, nemusí vlastně vůbec nic umět ani znát.

Bolelo to

Spousta pomluv a lží, které se snesly na mou osobu. A tak jsem se plácala. Dala jsem si volno. Náš zákon mi umožnil ten luxus být doma. Celé tři měsíce platu jako odchodné.

„Cheš-li poznat charakter člověka, dej mu moc.“ , Abraham Lincoln

Pravda mohla jsem zavítat zpět před školní lavice a snažit se studenty přesvědčovat, že vzdělání má svůj význam. Jenže když jsem vstoupila do budovy školy, cítila sem se úplně stejně špatně, jako když jsem se tam  vracela po mateřské. Na dotaz sekretářky: „Tak co, jakpak se k nám těšíte?“ se ve mě všechno sevřelo a ředitel to dovršil rozvrhem, který mě čekal.

Nechce se mi sem

Každé ráno jsem tedy připravila dětem snídani a nejmladšího broučka odvedla o školy. Domů se vracela s plány kolik udělám práce. Webovky a účto hasičů, úklid domácnosti, nebo si zalezu a budu si číst. Ale ouha, většinu dne jsem prospala nebo prostě jen tak proflákala. Taky jsem pročítala spousty inzerátů práce…ale děsila mě představa se někam na osm hodin zavřít. To nedám.

Samozřejmě jsem spílala vesmíru. Proč mi vzal práci, kterou jsem měla ráda? Taková nespravedlnost, proč zrovna já? Jaký to má smysl? Chtěla jsem zpátky a doufala, že to nastane.

Na bolavou duši jsem si koupila pár hadříků a nechala si sestavit osobní horoskop. Taky pár knížek. Jednou z nich bylo Podnikání z pláže. Přečtena jedním dechem. A odtud přišel AHA moment…..

„Když ti vesmír hází klacky pod nohy, tak ti ukazuje, že máš být vlastně úplně někde jinde, než si myslíš, že chceš být.“

Prostě se vzpamatuj a jdi jinam. Podala jsem rezignaci na mandát zastupitele, přestala jsem doufat, že se něco změní.  Začala se mi otevírat nová cesta. Všechno do sebe začalo neuvěřitelně zapadat. Nová práce, kde mám určitou míru svobody, mě začala po prvotní “depce“  nesmírně bavit. Nové projekty  a k tomu si plním svůj vlastní, v hloubi duše ukrytý,  sen a začínám psát.

„Když se ti jedny dveře zavřou, jiné se právě otevírají.“

Někdy to chvilku trvá, než na to přijdeme. Já si to musela jak říkám „prohnít“. Naštěstí mi to došlo, přestala jsem bojovat, tam kde to nemělo smysl a vydala se jinam, kde to smysl má.

Nespílejte vesmíru, když máte pocit, že vám nechce pomoct. Přestaňte v tu chvíli stát na místě, otočte se na druhou stranu a jděte jinam. Právě jste k tomu dostali pokyn. Možná vás to vystřelí do neuvěřitelných výšin.

Kdo ví ?? 

Kateřina