Můj příběh

Někde jsem četla, že život začíná po čtyřicítce, do té doby jsme si dělali jenom průzkum. Čtyřicítku už jsem dávno překročila a prozkoumávám asi pořád :0)  Jedno jsem se ale naučila, postavit se na první místo a mít ráda sama sebe …..

Cítím se být atraktivní ženou, mám dobrý pocit, že mi to sluší. Cítím určitou vnitřní svobodu. Nežiju s pocitem, že musím zajistit stoprocentní chod domácnosti. Nemám výčitky, že nejsem dokonalá. Dopřeju si i to, že je mi někdy zkrátka blbě.

Jsem milující máma, jsem milující žena, a přesto nepovažuji za sobectví věnovat se sama sobě a nejít sama proti sobě. Nebylo to jednoduché, než jsem to pochopila. Právě moje nejtvrdší pády na „držku“ mě v životě nejvíc posunuly. Každé trápení je totiž skrytým darem.

Jako dítě a teaneger jsem si nesla zátěž nemoci mého otce, který svou rolí oběti ubližoval sám sobě i celé rodině. Do svého vztahu jsem si přenesla zaryté neprospěšné vzorce matky pluku, která všechno zvládne, vyřeší a snese. Vlastní nemoc mě zbrzdila a naučila odpočívat. Když jsem přišla o práci, která mě naplňovala, cítila jsem velkou křivdu. Vedlo to k vytvoření vlastního webu a psaní blogu. Rozpadající se manželství bylo pro mě impulsem na cestu hluboko do sebe. Hodně bolavé a dlouhé přes studium koučinku, neurovědy, energetické psychologie a kvantování ke svému středu.