Moje cesta

Ten s kterým sdílím celý svůj život, jsem já.

Už je to tu zase. Poslouchám, co nemám dělat. Jak druzí koukají na to, že jsem otevřená a že veřejně sděluji svoje pocity, čím si procházím, co mě bolí a co mi dává naději.

Myslím to s tebou dobře

„Víš já to s tebou myslím dobře. Vypadá to divně. Nejdřív všude píšeš, jak si plná bolesti, jak ti bylo ublíženo, jak máš srdce zlomené a najednou je všechno zalité sluncem. V hrozně krátké době. Jak na to druzí koukají? Prostě si myslím, že si to neměla všechno tak veřejně roztrubovat. Není to dobře. A říkám ti to pro to, že tě mám ráda“

Tak nějak v tomto znění podobně jsem to teď párkrát dostala „nandáno“. Tedy v pozitivním slova smyslu. Přátelská rada, abych si neublížila, nenabila si čumák. Každý z těch, kdo mi to řekl, mě má rád. Za což jsem vděčná. V duchu se peru s tím, jestli se mám zase obhajovat, že to rozhodně tak není a znovu vysvětlovat, proč to vlastně dělám. Proč si píšu blog, proč jsem napsala e-knížku, proč píšu příspěvky na facebook a instagram.  Jaké jsou moje důvody a proč to nejen pro sebe považuji za tu správnou cestu. Že na to prostě koukám úplně jinak.

„Neber si to osobně.“ poradí mi moje vnitřní já.

Všechno, co o nás druzí říkají, vypovídá o nich. Nastavujeme jim zrcadlo. Naše je pak to, co nás na jejich slovech vytáčí.

Jsme zatíženi dlouholetou výchovou, že se nemá vyčnívat z řady. Je nám zakořeněná. Hluboko. Když vybočíte, zákonitě se setkáte s negativními reakcemi, byť i v dobré víře, že je to s Vámi myšleno dobře. Tak určitě. Ale podle úhlu pohledu toho, kdo Vám radí. Podle jeho nastavení, jeho přemýšlení. Jenže on nešlape ve Vašich botách. Když jste „veřejní“ přijdou nejspíš i reakce zlé. Ale ty spláchněte hned. Neotravujte se jedem.

Před pár dny jsem poslouchala Čtyři dohody, představení od Jaroslava Duška. Ty čtyři pravdy sem si v ten správný čas pro sebe připomněla.

Važte slova.

Neberte si nic osobně.

Nevytvářejte si žádné domněnky

Dělejte, jak nejlépe umíte.

Hodně mě znovu zaujalo, jak naše „výchovná“ slova působí na děti. Ty známé rodičovské hlášky:

„Okamžitě se uklidni.“

„Běž do pokoje a vrať se, až budeš normální.“

„Kde je ta naše hodná holčička, je tady jenom ta zlobivá. Můžeš prosím tě dojít do pokoje a přivést nám tu naší hodnou holčičku ?“

„Zmiz.“

A dítě časem zmizí. Jeho já. A pak vyrosteme a hledáme ho v sobě. To svoje já. To, které chce dělat,  co ho činí šťastným. Jít si svou cestou. Někdy ani nevíme, že ho máme vůbec hledat. Přizpůsobujeme se ostatním, děláme, co se od nás očekává, nevyčníváme z řady, jsme hodní. A ani nás nenapadne, že by to mělo být jinak.

Moje dna

Pak ale přijde do života něco, co Vás srazí na kolena. Padnete na dno. Moje dna mě postupně vedla k uvědomění, že už nechci být „hodná holčička“. Že chci najít svoje JÁ. Být sama sebou. Pořád na tom pracuji a cítím se dobře. Jsem si vědoma své hodnoty a sebeúcty. Učím se mít se ráda. Protože člověk, se kterým sdílím celý svůj život, jsem já, já sama. A nebudu-li spokojená sama sebou, s tím jakou cestou kráčím a co dělám, nikdo jiný mě šťastným neudělá. Vaše láska a spokojenost je totiž uvnitř, ve Vás, ve Vašem srdci.

Další, k čemu mě má dna vedla je pokora a  respekt. K sobě i  druhým. Každý má to svoje vlastní vidění, svůj vlastní způsob řešení problémů, svůj vlastní názor. Byla jsem někdy až hodně urputná v přesvědčování o svých názorech. Nechápala jsem ty různé úhly pohledy. Ve víře ve svou pravdu jsem měla klapky na očích.  Ze svého posledního hodně bolavého dna se právě hrabu a hledám smysl, opět se někam posouvám, pracuji na sobě, rozvíjím se.

„I pád na držku je krok vpřed.“

A tak, až Vám někdo bude říkat, že něco nemáte dělat, poděkujte. Poděkujte za jeho starostlivost, jeho názor a vyjádřete pochopení, že to tak vnímá. Můžete i požádat o respekt, že si jdete svou vlastní cestou. Že děláte, jak nejlépe umíte. A nejlíp už víc nerozebírejte.

„Kdykoliv se oprostíme od nutkání potěšit každého, zúžíme okruh lidí, kteří jsou pro naši orientaci důležití jen na pár jedinců v nejbližším okolí, na nichž nám v životě nejvíce záleží. Říkáme jim přátelé a rodina. Jejich důvěru a respekt poznáme jednoduše. Je jim v zásadě jedno, kam míříme nebo o co usilujeme. Hlavně, když je to náš cíl, naše přání, naše cesta a skutečně si tou zkušeností chceme projít. Nemají potřebu nás měnit.“

Petr Casanova, 250 zákonů lásky.

Jsem to JÁ

Kdybych jednomu jedinému člověku pomohla, má to co dělám, smysl. A to mě naplňuje.

Momentálně jsem na cestě a její cíl neznám. Ale i cesta sama je cíl.

Je jenom na nás, jestli nám v životě svítí slunce.

Kateřina