Letěla jsem volným pádem

Prožít přítomný okamžik se dá různě.

Tenhle článek jsem napsala v roce 2008, když jsem působila jako redaktorka kulturní rubriky v MF DNES v Karlových Varech. Vyšel v magazínu ONA DNES a později i na internetu (ještě tam je). Zažívala jsem svých pět minut slávy.

Poukaz na tandemový seskok jsem darovala svému muži k narozeninám. Nakonec jsem ale do letadla nastoupila já. Skákala jsem poprvé a vůbec poprvé také letěla letadlem.

„Počasí nám naštěstí přeje. Náš start bude ve dvě odpoledne, potřebuji, abyste tu byla v půl jedné.“

Tahle SMS mi oznámila, že vše předem domluvené platí a já můžu vyrazit na letiště. Zhruba po dvou hodinách přijíždím s patřičným rodinným doprovodem na letiště v Příbrami. Právě tady jsem si totiž zajistila zážitek z tandemového seskoku padákem.

Telefonicky se spojuji s Romanem,  jehož agentura nabízí zájemcům skočit si z čtyř tisíc metrů. Bez problémů se najdeme. Dovídám se, že start se musí odsunout. Letadlo se opravovalo a došlo k časovému skluzu. Také proto se mnou nebude skákat přímo on sám. Mám co dělat, abych nevybuchla smíchy, poněvadž manžel si ze mě právě před chvílí utahoval, že to letadlo, které opravují, je určitě to, kterým za pár minut poletím.

Tykání vás nezaskočí

Je to zvláštní, ale nepociťuji vůbec žádný strach. Spíš jen jakousi příjemnou nervozitu, už se nemohu dočkat, hrozně se těším. Díky zpoždění aspoň vidím, jak skáčou dvě skupinky přede mnou. Pak nastává moment mého startu. Rodina mě smí doprovodit na „přípravu“. Obdržím kombinézu, kterou natahuji přes svoje oblečení.

Představuje se mi Honza, který mě bude doprovázet v letu, aby můj skok natočil a nafotil. Pak přichází Robert, můj tandempilot. Automaticky si tykáme, později zjistím, že je to běžné, prostě to k tomu patří. Vše probíhá ve velmi přátelském duchu. Robert mi pomáhá navléknout se do „kšír“, kterým tu říkají postroj pro pasažéra, a přitom vysvětluje, co mě čeká:

„Skáče se ze čtyř tisíc metrů, poletíme asi minutu volným pádem, pak se snad otevře padák a sneseme se na zem.“

To „snad“ zazní naštěstí s úsměvem. Černý humor k tomu všemu tak nějak patří. Následně se dozvím jednotlivé pozice, které budu potřebovat při výskoku, při letu, před otevřením padáku a při dopadu. Ještě si beru rukavice, plastové brýle a vyrážíme k letadlu.

Tady čeká ještě dalších pět nadšenců. Nálada je různá. Většina z nás je v klidu, jen jedna slečna je celá rozklepaná
a anglicky mluvící dáma kolem šedesátky si dokola opakuje jednotlivé pozice. Zajímavé je, že převládají ženy. Možná je to jen náhoda, ale možná jsme přeci jen odvážnější, nebo jen větší blázni, co jen tak někomu cizímu svěří svůj život.

Nasedáme do letadla L-410. Jde s námi i Honza s digitální kamerou na přilbě. Úsměv na tváři mě pořád nepřechází. Jedeme po ranveji, otáčíme se a rozjíždíme se ke startu. Z okénka ještě zahlédnu mávající rodinu
a letadlo se zvedá. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy neletěla, fascinovaně koukám z okna a užívám si svůj první start. Atmosféra v letadle připomíná školní výlet, jen výškoměr ukazuje výšku 3 000 metrů.

Parašutisté nás začínají pevně připoutávat k sobě. Sedím Robertovi na klíně a cítím, jak se mu na mých zádech zvedá břicho. (Tahle věta vyvolala na internetu dotaz, jestli to opravdu bylo břicho?) Mám pocit, že snad ani nemůže dýchat, ale říká, že je v pohodě. Tak poslední pohled do kamery, nasazujeme brýle a jdeme na to.

Plachtění je odvaz

Dveře se otvírají a my se k nim pomalu, ale jistě blížíme a okolo mě fičí vítr. Skáču čtvrtá v pořadí. Už stojíme na krajíčku, kameraman visí ve dveřích a já zaujímám pozici – zaklonit hlavu, ruce na prsa, nohy pokrčit dozadu a zavěsit se na Roberta a hup, jsme venku a řítíme se dolů, Robert mi poklepává na ramena, znamení na změnu pozice. Dávám pokrčené ruce na úroveň hlavy. V uších mi hučí, dýchám jenom nosem, protože jinak to v té rychlosti nejde. Pod sebou vidím mraky. Nádhera.

V mžiku se pode mnou objevuje Honza. Matně si vzpomínám, že mi předem vysvětloval, jakým způsobem přizpůsobuje rychlost pádu, takže to na videu vypadá, že si jen tak visíme v prostoru, ne že padáme rychlostí 200 km za hodinu. Honza na mě dělá posuňky, palcem ukazuje jedničku, že je to super, Robert nade mnou taky mává rukama. Snažím se usmát, ale mám pocit, že pusu zpátky nezavřu.

Propadáme se mraky a Honza mi mizí z dohledu. S námi to cukne, to jak se otevírá padák. Dávám rychle ruce zpátky na prsa. A už si plachtíme po nebi, prohlížím svět pod nohama a je mi skvěle. Všechno je neskutečně malé, letadla vypadají jako modely, lidé nejsou k rozeznání.

Pomalu se blížíme k cíli. Vyčkávám na pokyn k poslední změně pozice. Zvedám nohy, hodně před sebe, protože země už je na dosah, Robert přibrzďuje svýma nohama, cosi dělá rukama s padákem, ale to moc nevnímám. Propadám se do euforie. Po dopadu jásám a křičím. Honza i Robert mi gratulují, ale já je skoro neslyším. Uši zcela zalehly. Sice dostávám radu, jak je profouknout, ale prozatím moc nezabírá. Vydáváme se zpět odložit postroje a kombinézu. Rodina mě vítá, ale já jsem pořád v euforii.

Když je po všem, čekám ještě na záznam letu. V kanceláři si prohlížím fotky známých tváří. Slyšela jsem, že Příbram je tandemovými skoky vyhlášená, a asi na tom něco bude. Ještě chvíli si povídám s Romanem. Říká, že zájem lidí roste. „Skáčeme každý den, kromě pondělí, vloni jsme měli čtyři tisíce seskoků. Je výhoda, že je Příbram blízko Prahy, jezdí k nám i dost turistů,“ říká parašutista s úctyhodným počtem seskoků. Je pravda, že i při mém startu byli tři anglicky mluvící skokani.

„Sama jsi viděla, že na tom nic není, člověk nepotřebuje skoro žádnou průpravu.“ 

Dostávám svoje DVD a CD s fotkami a něco mi říká, že se ještě někdy vrátím. Doma si zčerstva prohlížím záznamy
z letu doplněné hudbou a euforie je tu znovu. Na fotkách mám sice zdeformovaný obličej, ale to nic nemění na tom, že jsou nádherné. Usedám k počítači a hledám kurzy na samostatné seskoky. To si nenechám ujít!

No, tak do toho jsem zatím nešla, ale život ještě nekončí 🙂

Kateřina