Kudy vedou naše kroky?

Vše k nám přijde v ten pravý čas

Když jsem se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodla pro tetování, vůbec mě nenapadlo, jak to může ovlivnit můj život. Našla jsem spřízněné duše naladěné na stejnou vlnu, které mi rozšiřují můj prostor vědění. Slibně se nám k tomu vyvíjí i profesní spolupráce. Energie plyne proudem a já před sebou vidím neskutečné možnosti. Přibyly mi nové knížky do knihovny, absolvovala jsem další kurzy a taky jsem se tak trochu zbláznila do kamenů a výkladových karet.  A jako bonus k tomu mám psího miláčka, který se mi právě uvelebil na klíně, když píšu tyto řádky.

Rok se s rokem sešel a už zase slavím narozeniny. Ohlédnutím zpátky, byl ten rok celkem zvláštní. Plný strachu, omezení a zákazů a blbé nálady ve společnosti. Já si ale nemůžu stěžovat. Měla jsem se vlastně dobře.

Zbrzdila jsem

Na začátku roku už se mi plnil diář, kam pojedu, co musím zpracovat, jaký kurz budu absolvovat…. V podstatě krátce po pětačtyřicátých narozeninách, které jsem oslavila skvěle s přáteli i rodinou, se svět zastavil a přišel strach. Sledování zpráv, hltání informací, škola i práce doma a pocity úzkosti. Plánovaný kurz koučinku se přesunul na neznámo kdy, víkendové akce s přáteli najednou ustaly. Odsunulo se právě i plánované tetování, na které jsem se konečně rozhodla a těšila. Ach ty plány. Divná doba. Rozpolcenost a ostré výměny názorů na sítích, konspirativní teorie a „zaručené“ pravdy.

Asi po třech týdnech jsem si řekla DOST. Na co zaměřujeme svou pozornost, to roste. A tak jsem se zaměřila na to, co je v pořádku. Přiklonila jsem se k tomu, že to, co se děje nás nemá vyděsit, ale zastavit a probudit. Získala jsem čas. Čas číst knížky, čas zpracovat nové webové stránky do práce, čas na děti a rodinu, čas na procházky do přírody, čas odpočívat … prostě čas na to, BÝT v klidu.

Souznění

Domácí vývařovna a pekárna vyústila v domácí soutěž ve stylu Prostřeno. Bylo úžasné být součástí toho, jak se jednotliví členové rodiny snaží připravit to nej pro všechny ostatní, včetně toho nejmladšího. Bodovat nebylo nutné, smysl byl nakonec úplně v něčem jiném.

Rodinné procházky do blízkého lesa, do míst, na kterých jsme snad nikdy nebyli. Společné grilovačky se sousedy, posezení u ohně. Masáže od dcery a manžela, domácí kino s brambůrky a popcornem, diskotéka u YouTube. Sounáležitost rodiny, domov a bezpečí.

V květnu už i odjezdy na chalupu, vycházky do lesa a užívání si jiného prostředí. Potajmu scházení s kamarádkami za domy a na zahradách, probírání všeho ženského, důležitého i absolutně nepodstatného. Nasávání slunečních paprsků.

Bylo to pro mě i období, kdy jsem našla soulad sama se sebou prostřednictvím relaxace, chvilek o samotě a meditací. Upřímně, kdyby mi před rokem a půl někdo řekl, že mám meditovat, asi bych na něj koukala dost divně. Ale když jsem se předloni v září dostala do svého dalšího propadu a cítila se opravdu zoufale a bolavě, nakonec jsem si řekla PROČ NE? Co tím můžu ztratit?

Hledala jsem různě, postupně zkoušela a nacházela co mi sedělo. Upřednostnila jsem řízené meditace s mluveným slovem a začala jsem jednou krátkou, sedmiminutovou, na dobré ráno. V noci, když jsem nemohla spát, mi zase mysl pomáhala uklidnit relaxační hudba.

Za úplnou bombu pro mě byl kurz “ Poznej sílu své mysli“ od Dr. Joa Dispenzi, který jsem právě měla čas v tomto období absolvovat. V meditacích kurzu jsem opravdu pustila svou minulost a přijala ji jako moudrost. Učím se samozřejmě stále. Být v souladu se svou duší a potlačit Ego a dějí se mi věci, kterým bych nevěřila.

Tetování a láska

16. června 2020 jsem zavítala do taterského salonu, chtěla jsem na ruku anděla. Anděla mám nejen na ruce, ale anděla jsem potkala i v tatérce. Souznění duše proběhlo, když jsem seděla v křesle a když jsem zcela spontánně „vyblila“ svůj život. Ve stejný den maturovala moje starší dcera, ve stejný den nechávala tatérka připustit svou fenku.

Prošla jsem takovou osobní transformací. Vše je správně. Vesmír pracuje v můj prospěch. Nové možnosti si mě vždycky najdou. Jednotlivé impulsy na sebe neuvěřitelně navazují. Skládám puzzle svého života.

Oslavila jsem s manželem 20-té výročí naší svatby. Rok před tím by mě to nenapadlo ani ve snu, ani v tom nejtoužebnějším přání. Dostala jsem nádhernou kytici a byla obklopena rodinou a přáteli. Velká oslava našeho výročí, jeho a mojí maminky narozenin i dcerky maturity. Byl to báječný den s překvapením, které nám připravily naše děti. Přemluvily našeho kamaráda a místního starostu v jednom k uspořádání obřadu, a tak jsme si po dvaceti letech znovu řekli ANO… Ušli jsme obrovský kus cesty. Oba. Jsme jiní. Máme jizvy, ale ty jizvy říkají: “ Nevzdali jsme to a zvládli jsme to.“

„Manželství je jako víno. Ne každý ročník se povede. Může být kyselejší.“

z filmu 3Bobule

Ještě tam Václav Postránecký dodává: „Někdy je to k posrání.“ Za každým dlouhodobým vztahem, který z povzdáli vypadá idylicky, je práce. Neexistuje dokonalý člověk, neexistuje dokonalý vztah. To že si u oltáře slíbíme věrnost a lásku, není tečka. To je začátek. Každý jedinec se vyvíjí a mění. A musí se zákonitě tedy vyvíjet i pár. Jinak stagnuje a umírá. Most nemůže stát, když oba nestaví svůj pilíř.

A někdy stačí málo. Podívat se do svého srdce. Nevzdávej svoje vztahy, pokud neumřela láska.

Svého muže velmi miluji. Jsou chvíle, kdy mi srdce buší k zbláznění a cítím se šťastná. Jsou i chvíle, kdybych ho zabila nebo nejradši opustila. Dokáže mě rozesmát, pohladit po duši nebo podpořit a utěšit. Ale taky kvůli němu někdy brečím a srdce mě naopak dost bolí.

Prostě nic není dokonalé, a přesto to za to stojí. A kdybychom neměli ty špatné ročníky nevážíme si těch skvělých. Ani bychom nevěděli že právě skvělé jsou.

Všechno má svůj význam

Bylo to období, kdy jsem ještě stále řešila své bolavé rány a učila se vděčnosti za to, co mám. Bylo to období, kdy jsem se učila pokoře k názorům druhých, kdy jsem se učila neztrácet energii obhajováním svých názorů.

Když mě před dvěma lety znovu nezvolili místostarostkou, nesla jsem to špatně. Hlavně všechno, co se kolem toho dělo. Nechápala jsem proč, chtěla jsem, aby se to nestalo. Když mi před rokem a půl do života znovu zasáhla zrada srdce nejbližšího, padla jsem na dno. Lízala si rány. Bolelo to tak neskutečně, že se to nedá popsat. Nechápala jsem proč, chtěla jsem, aby se to nestalo. Dnes, když se ohlédnu zpátky za svým životem, tak už vím, že to tak mělo být.  Každá životní překážka, která se nám postaví do cesty je zkouškou. A je jenom na tobě, jak jí zvládneš. Jestli popluješ na vlně svého osudu a budeš mu spílat. Nebo se zvedneš ze tmy a staneš se tvůrcem svého života.

Do rodiny nám přibyl nový člen. Ano, štěňátko od tatérky. Zcela přirozeně se stal naší součástí a omotal si nás kolem své tlapky. Zcela přirozeně vnesl do našeho rodinného života lásku a radost. Mě přibyly další dvě tetování. Všechna pro mne mají svůj osobní význam a poslání. Absolvovala jsem svůj kurz koučinku a hrdě se hlásím k tomu, že jsem certifikovaným koučem. Následoval další Dispenza a kvantová terapie, čeká mě kyneziologie a kdo ví, co ještě….. 😊

„Nikdy nelituj žádného dne v životě, protože co den, to dar.

Dobré dny ti dají radost, špatné dny zkušenost.

Nejlepší dny, Ti dají nejšťastnější vzpomínky a nejhorší dny nejdůležitější lekce.“

Petr Casanova

Jsem tam, kde jsem. Jsem silnější, mám se ráda, vážím si toho, co mám a jsem šťastná. Poznala jsem zákoutí své duše, více pochopila chování a jednání druhých. Poznala jsem, kdo mě má skutečně rád. Pochopila Zákon karmy a Zákon přitažlivosti.  A jestli mi zase přijde do cesty nějaká překážka, přijmu ji s pokorou, že mě má něco naučit a budu se řídit radou, kterou jsem dostala: „Tedˇ jsi na tahu!“

A dál … právě TEĎ se formuje absolutně úžasné uskupení tří žen, magický trojúhelník, Fénix vstává z popela a já jsem součástí. Takže ten další rok mého života byl skvělý a byl skutečný.  Učinila jsem „kvantový skok“. Těším se do neznáma.

Je jen na tobě, jestli ti v životě svítí slunce!

S láskou Kateřina