Jak se fotí kalendář

Není třeba se bát bláznivých nápadů.
Zejména, když v tom nejsi sám.

Co může nakonec vzniknout z jednoho nápadu v klubu u drinku, jsem neměla vůbec ponětí. Řeším poslední tiskové úpravy kalendáře Marcebila 2020 a cítím se povzneseně. Až neuvěřitelně do sebe v posledních měsících všechno zapadá. Vesmír mě nasměroval a já si dala říct. Nebo, že by sama Marcebila, patronka Krušnohoří, vyslechla můj příběh a vedla mě dál?

Nápad

Je den před Štědrým dnem. S hrstkou kamarádek si dávám svůj oblíbený „drinčík“ whiskey s kolou a kupou ledu, který umí nejlíp namíchat předsedkyně našeho chalupářského klubu na Hřebečné, a který mi nejvíc chutná právě tady, mezi přáteli. Povídáme o všem možném a začneme řešit co nového by jsme vymyslely na příští advent.

Když jsme chalupu zakoupili, poměrně rychle jsme zapadli  a začali chodit do místní hospůdky-klubu. Z důvodů zpřísnění zákona, se klub před dvěma lety oficiálně zapsal do rejstříku a stali jsme se řádnými členy. Jsou jimi místní (trvalých obyvatel Hřebečné je kolem čtyřiceti) a samozřejmě chalupáři. Právě proto, že si sem všichni jezdí odpočinout od všedních starostí, je tu pohoda.

A vymýšlíme různé společné akce, od oslav narozenin, přes pálení čarodějnic až k zahájení adventu. V průběhu let se pořádala zabíjačka, společné velikonoce, zdobení perníčků, husobraní (pečení svatomartinských hus a k tomu samozřejmě víno) atd. Letos nám naši muži připravili neopakovatelnou oslavu MDŽ a my jim právě chystáme akci ke dni otců.

Kalendář

Ten „předštědrovečer“ se tedy začal plánovat už pátý advent v pořadí. Hřebečná je nerozlučně spjata se spolkem horníků. Před  pěti lety vznikl i spolek Marcebilek v duchu patronky Krušný hor. Jako Marcebilky vystupujeme na adventu. Poměrně humorné je, že nás uváděli jako pěvecký spolek. Vyšlo to dokonce i v tisku. My totiž v globále v podstatě celkově nic moc nezazpíváme.  Když to řeknu velmi nadneseně tak secvičíme jenom pár vánočních písniček a o uměleckém výkonu se vůbec mluvit nedá.

Jenže ono to nikomu nevadí a adventy nabývají na popularitě. Od spousty lidí zvenku slyšíte, jak nám tu pospolitost, a co jsme schopni si zorganizovat, závidí. V dobrém slova smyslu. Marcebilky vystupovaly nejdříve v krojích. Pak přišli andělé a naposledy sobíci. No a co dál?

„Holky nafotíme kalendář a budeme ho na adventu prodávat.“ padne najednou ten večer.

Co nás čeká, nemáme představu, ale nápad se rozvíjí trochu v duchu filmu „Holky z kalendáře.“ Slovo dá slovo a rozhodneme, že když už jsme ty Marcebily, tak se prostě nafotíme v přírodě Krušných hor jako její patronka.

Od ledna začínám pracovat jako manažerka svazku obcí Sdružení Krušné hory – západ. A přijde další myšlenka. Zkusím do toho sdružení zapojit a podat přes něj dotaci na kraj. O pár týdnů později mi to rada sdružení schvaluje a já se směle pouštím do díla. Tak nějak plynule jsem se stala i manažerkou projektu: „Kalendář Marcebila v tajemném Krušnohoří.“

Řešíme samozřejmě cenu. Dotace nemusí vyjít. Z prodeje by se sice peníze vrátit měly, ale kde je teď sehnat. Potřebujeme nízké náklady. Oslovuji mladou talentovanou fotografku, kterou znám. Je jí teprve sedmnáct, ještě studuje, ale focení se intenzivně věnuje a má za sebou i první vlastní výstavu.

Přichází úskalí

Nápad jí nadchne a vykalkuluje pro nás i příznivou cenu. Začínají ovšem první úskalí. Nabaluje se počet těch, co se budou fotit. Nakonec je nás dvacet jedna. Kalendář má dvanáct měsíců. Nevadí, budeme po skupinkách.

„Jasně, rozdělíme se podle toho, kdy jsme narozené a vyfotíme se vždycky společně pro ten daný měsíc.“

Postupem času zcela nerealizovatelná představa. Řešíme šaty, vybereme krásné, jenže z Wishe. Když fotografka přijde s termíny focení, zjišťujeme, že prostě už šaty nestihneme objednat aby včas dorazily. Hledáme doma ve skříních, hledáme na internetu a nakonec je výběr docela velký.

Termíny focení je další oříšek. Z důvodu ceny nemůžeme jít do původního nápadu fotit ve všech ročních obdobích. Termíny připadnou na čtyři dny koncem března. Podle fotografky ideální. Někde bude ještě sníh, jinde už vylézají kytičky.

Za vizážistkou se musí dojet. Ouha. Některé se rozhodnou nalíčit samostatně. Tak a teď jak to logisticky zvládnout. No tak vždyť jsem na logistice učila ne? Po peripetiích a nespočetném množství zpráv, jsme všechny rozdělené do jednotlivých dní, podle toho jak má která čas i podle toho jestli se nalíčí sama nebo jede k vizážistce.

Fotografka mi posílá místa focení. Trochu se orosím. Vybrala si místa snad po celém Krušnohoří. Jako to budeme někam jezdit i přes šedesát kilometrů? Snažím se jí vysvětlit, že to s tím počtem „modelek“ není reálné. Po válečné poradě našeho spolku a objíždění míst v okolí Hřebečné je nakonec vybráno.

Blíží se dny focení. Na horách je stále všude plno sněhu. Asi ten kalendář budeme muset přejmenovat na zimní putování Marcebily.

Umíme si to užít

Na všechny čtyři dny focení je nakonec krásně. I když sněhu je všude kolem plno, najdou se i místa, kde tráva vykukuje. Holky nezklamaly a každá skupinka si svoje focení náležitě užívá. Nechybí ani catering  – chlebíčky, šampaňské nebo pečení buřtů. Prostě jsme si z toho udělaly další bezva akci. Fotografka si všechny ty „moje“ skvělý holky úplně zamiluje a svěřuje se, že z tohohle focení je nabitá energií minimálně do konce roku.

V dalších týdnech následuje výběr fotek. Je jich moc. Moc povedených. Co vybrat? Abychom tam byly každá? Další oříšek. Jdeme do čtrnáctidenního kalendáře. Přijde špatná zpráva, že dotace nevyšla. Sháníme peníze, kde se dá. Podaří se pár sponzorů, sdružení nám přispívá a kamarád mi dá skvělou cenu za tisk. Na zbytek se skládáme. Fotografka odesílá podklady do tisku, ale ještě není vyhráno.

Dokázaly jsme to

V rámci tiskové přípravy je nám doporučeno vyřešit typologii textu legendy o Marcebile a udělat ještě další úpravy takřka do druhého dne. Posíláme si varianty sem a tam a v průběhu úprav fotografka usne. Ráno se mi v rámci korektur svěří, že je těžký dislektik a že ty chyby prostě nevidí. Nakonec přípravu do tisku dokončí kamarád a odpoledne jsou konečně a snad vychytány všechny nedostatky a kalendář jde do tisku. Dávám si panáka. Už se těším až přijde a bude vonět novotou.

Čeká nás ještě prodej, máme v plánu křest. Pořizujeme nové šaty pro Marcebilky a těšíme se, co nás napadne příště.

Kalendář nafotily obyčejně neobyčejné ženy. Ženy takové jaké jsou. Ženy ve věku třicet až sedmdesát let. Každá žena je jedinečná, každá žena je originální, každá žena je svým způsobem krásná.

Změnila jsem směr

Marcebila se mi prolne do dalšího projektu, na kterém pracuji pro sdružení. Navazuji další kontakty, mám nové nápady, začínám spolupracovat s člověkem, který se její legendě už dlouho věnuje. Mám prostě pocit, že mě vede.

Ještě v lednu jsem spílala vesmíru, že mi vzal práci, kterou jsem měla ráda, chtěla jsem zpátky, bojovala, prala se a nakonec to vzdala. Dneska vím, že mi dal nový směr. Nikdy bych se nepřihlásila do kurzu Podnikání z pláže, nikdy bych nezačala psát, ač jsem po tom už dlouho toužila. Říkala jsem si:  „Jednou“.

Taky bych pravděpodobně nezrealizovala myšlenku kalendáře. Nebyl to můj nápad a nejspíš by také vznikl, ale díky nové práci jsem měla možnost na něm pracovat a otevřel mi možnosti další. Všechno do sebe zapadlo.

„Když to nejde tak to pusť.“

Když máte pocit, že Vám vesmír hází klacky pod nohy, přemýšlejte, jestli vám nedává pokyn, že máte změnit směr. Že je třeba načase plnit si svoje sny. Neodkládejte je na pak a potom. Je to právě teď. Nebojte se jít i do něčeho co na první pohled třeba vypadá nereálně nebo šíleně. Můžete totiž všechno,když budete opravdu chtít.

A ještě jedna myšlenka dne. Obklopujte se přáteli, s kterými rezonujete a s kterými je Vám dobře. Strávíte s nimi určitě spoustu úžasných a neopakovatelných zážitků. A vynechte ty, co Vás vysávají.

„Je jenom na nás, jestli nám v životě svítí slunce.“

Kateřina

A kdo je vlastně Marcebila?

Je to postava z patnáctého – šestnáctého století, z doby velkého rozvoje hornictví. Dívka to byla spanilá, vlídná a mezi lidem oblíbená. Podle pověsti zabil rytíř Kuno na svatbě jejího novomanžela a nešťastná Marcebila uprchla do lesa a po celý dlouhý rok ji nikdo nespatřil. Jisté však je, že během onoho roku za záhadných okolností zemřel i proradný rytíř.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, kde byla po celý dlouhý rok, poté se však začala zjevovat na různých místech Krušných hor a tak je tomu po dlouhá staletí až do dnešních dnů. Kdo v dobrém přichází a potřebuje pomoci, tomu pomůže. Kdo však se zlými úmysly do hor vstoupí, se zlou se potáže a takovému Marcebila umí připravit kruté trápení. Vždy se zjevuje s železnou rukavicí na levé ruce, jedinou to památkou na svého milého. Může se zjevit jako mladá dívka i jako belhající stařena.

Na podzim roku 2012 si Marcebilu lidé v anketě vybrali jako symbolickou postavu charakterizující Krušné hory. Ač něžného pohlaví, bdí nad Krušnými horami po staletí poctivě a svědomitě

Dospělé i děti, kteří na ni „uvěří“ prý vodí třeba k místům, kde roste hodně borůvek, dalším umí zařídit pěkné počasí. Nám na všechny čtyři dny focení vyšlo neuvěřitelně krásně .