Hrozba nebo příležitost?

Připadám si jako ve filmu. Scifi se stalo realitou.

Už od prosince nás média bombardují hrozbou Koronavirus ..nebo COVID–19, to vlastně není až tak důležité. Podstatou je, že vir zabíjí „pána tvorstva“. Až tak nepokorně se člověk nazval. Přiznám se, že ještě minulý týden, jsem to nepovažovala za hrozbu, za důvod mít obavy a strach.

Strach vznikl původně jako zkušenost, jedna událost která nebyla příjemná a mohla být pro život ohrožující. Má varovat, ochránit a držet v bezpečí.

Moje maminka mi po vyhlášení nouzového stavu řekla, že už má strach. I já podlehla panice a jela na větší nákup. Nejsem zvyklá mít zásoby.

Jedna kamarádka mi ten den psala, co vlastně všechno ti nahoře ví, že zavedli tyto opatření. Jestli nám nechtějí všechno říct, aby nevznikla panika?  Druhá, že už slyšela před rokem, že země projde na jaře velkou čistkou obyvatel. Jídla málo, lidí moc. Blahobyt a materialismus a lidi řeší hlouposti. Teď mají šanci se semknout. Budeme se potřebovat navzájem.

Každý den registruji zajímavé komentáře, jak je to možná pokyn zbrzdit, nežít konzumem, sdílet více času s dětmi, s partnerem, stmelit se, souznit. Sleduji pozitivní počiny, kdy studentky zdravotní školy nabízí hlídání dětí, ČT reaguje zavedením školního vysílání, připravuje vysílání pro seniory, šijou se roušky nejen pro sebe, nabízí se pomoc potřebným, umělci vysílají koncerty a vystoupení pro pozvednutí nálady, milionáři vyvíjejí snahy pro zajištění roušek, vietnamská komunita nabízí složkám IZS občerstvení zdarma…..

Moje děti jsou najednou v úžasné souhře, pro mě moje bolavé rány už nejsou vůbec podstatné. Třeba jsme to jako živočišný druh, který si zcela sám ničí svoje prostředí, nutné k životu, potřebovali. Je to přirozený vývoj, je to přirozený cyklus?

Jak to vnímám já

Jsem již doma se svými dětmi, mám tu možnost pracovat z domu a jsem za ní vděčná. Můj muž jako hasič patří k těm, od nichž teď národ očekává největší podporu. Starší dcera letos maturuje a vůbec netuší, zda a kdy maturity budou. Mladší dcera přišla včera s pláčem, jak jí nejde nahrát soubor, co má odeslat ze zeměpisu. Matka, v tu chvíli hrdinka, to zvládla. Se synem ve druhé třídě se snažíme zvládat zadané úkoly od paní učitelky. Nervy mi tečou a hledám každý den ten nejvhodnější přístup. Vařím, uklízím a pracuji po večerech.

Ale ..

Situaci vnímám jako impuls zbrzdit a zaměřit se na to co je důležité. Mám pocit, že nám tím příroda dává silné varování, aby jsme se zamysleli. Máme šanci se zastavit a jít do sebe. Dělat to, na co nebyl čas. Trávit čas s rodinou, uvědomit si  za co máme být vděční, a co nám vlastně neschází.

Mám trochu rozporuplné pocity z toho, jak se na jedné straně objevuje velká vlna sounáležitosti a empatie a na druhé straně kritika, vulgární a neohleduplné chování i zneužití situace. Ukazují se charaktery.

Zaráží mě proč jedna soukromá laboratoř nemůže testovat a jiné ano? Proč se objevují různé firmy, že jsou schopny dodat ochranné pomůcky a nejsou brány na vědomí? Proč se otevřely květinářství? Proč se na programu jednání vlády najednou objevil bod ve prospěch premiéra?  Jak to, že krizový štáb je jmenován-nejmenován??  Z toho mi dobře není.

Také tu necítím tu silnou osobnost, která by vystoupila a uklidnila lid. Prezident zmizel a premiér je jájínek, který sám osobně doveze, zařídí, všechno dělá nejlíp a jak malého smrada peskuje ministra zdravotnictví.

Nechci kritizovat. Čelíme hrozbě, kterou nikdo nečekal a kritika toho, jak vláda jedná špatně, mi přijde nekonstruktivní. Není teď prostě na místě. Po bitvě je každý generál. Nicméně, že i v této situaci se objevuje parazitování, prostě nelze popřít. Ať už to vnímáme u premiéra nebo u lidí, kteří spekulují s rouškami.

Pozitivní je, že té sounáležitosti a pozitivních počinů je víc. Snad se nás opravdu většina víc zamyslí a dojde k uvědomění sebe sama.

„Když procházíte peklem, nezastavujte.“

Winston Churchill

Je to šance ?

Včera jsem měla dva zvláštní postřehy, které mě oslovily. Psala mi kamarádka, starostka, jestli pochopím, že jí nabídla pomoc paní, která musí mít zavřený krámek a když jí řekla, že jí zaplatí, tak nic nechtěla a ještě v rámci diskuse vyplynulo, že je onkologický pacient? Ta kamarádka mi řekla, že za poznání takových lidí je Koronaviru vděčná. Já jí na to odpověděla, že to naprosto chápu, protože tyto lidi mají úplně jiné hodnoty.

Pak jsem se pustila do jedné diskuse, kde si „jedna“ již opakovaně stěžovala na nespravedlnost života. Na to, jak jí hází klacky pod nohy. Jak jí tahle situace vzala další naději, že se jí život může změnit. Měla jsem snahu jí vysvětlit, že je to jenom na jejím způsobu myšlení a pokud ho nezmění, bude se stále trápit. Evidentně to nechtěla přijmout a spíš mě obvinila, že znevažuji její problémy. Co mě ale zaujalo, byl jiný komentář na můj příspěvek. Proč jsem tak tvrdá a jestli v tom není něco osobního? Vedlo mě to k zamyšlení, že mi vlastně něco zrcadlí.

A mě se konečně podařilo pustit minulost a zradu, která mě zasáhla do srdce. Pracovala jsem na tom, ale stále se vracela. To, co se teď děje, mi přineslo poznání, že už to není vůbec důležité.  Přestala jsem se hrabat v minulosti. Došla jsem k jakémusi souznění sama se sebou. Jsem neskutečně vděčná za to, co mám. Jsem tady a teď.

„Až vás to všechno semele, že už ani nejste, v takových chvílích teprve poznáte sami sebe. Jenom duše zůstane. Pak se o sobě dozvíte nejvíc.“

Květa Fialová

Zastavuji se, už jsem se cítila zahlcená. Všechno se mi kupilo na hromadu. Moje zaměstnání, psaní knížky, studování kurzů, do kterých jsem se přihlásila, rodina a starost o domácnost, účetnictví a daňové přiznání….. Potřebuji si to srovnat a dýchat.

Přežijeme to

Jak se nezbláznit? Jak nepodléhat panice? Jak čelit strachu?

• zaměř svou pozornost na to co je pozitivní, zamysli se nad tím co můžeš, sepiš si to
• nesleduj celý den zpravodajství, facebook, nezaměřuj se na rostoucí čísla
• ber to jako fakt, který tu je, přijmi, nevytvářej odpor tím, že láteříš nad tím, co nemůžeš, o co přicházíš
• když přijde pocit strachu, dýchej, hluboce nosem, nádech, výdech, počítej u toho
• dělej co tě baví a přináší ti radost – maluj, tanči, poslouchej hudbu, pusť si hezký film, čti, vař, medituj, vyspi se …
• uklízej, když si uklidíš kolem sebe, líp se ti uklízí v sobě
• jdi na procházku do lesa, do parku
• mluv s lidmi, které máš ráda – po telefonu nebo po síti
• mazli se a tul se – s dětmi, partnerem, zvířecím miláčkem, obejmi sama sebe, když cítíš úzkost
• zařaď si do svého programu poslech nebo sledování něčeho humorného, humor naštěstí neztrácíme, v tom je náš národ Švejků prostě jedinečný, denně vznikají humorné příspěvky ke stávající situaci, umělci skládají písně s nadhledem…

Hrajeme hry, chodíme na procházky, víc si povídáme…. Jsme víc spolu. Jsme si blíž.

Držte se a najděte souznění, na všem špatném je něco dobré ..

S odstupem

Asi tak po třech týdnech jsem přestala sledovat zprávy a rostoucí čísla. Přestala jsem se bát. Teď je říjen a už se nebojím vůbec. To, že tu nějaký vir je, beru jako součást přirozeného vývoje. Na planetě je nás moc. Nejsem vůbec v souladu se všemi těmi opatřeními, které se ve světě dějí a jsou pro mne známkou síly a moci. Jako člověk nejsme všemocní a nejsme nesmrtelní. Smiřme se s tím a nenechme si vzít svou svobodu. Mějme svou pravdu a nenechme se dotlačit k plnění nesmyslů.

Umíme s pocitem, že zemřeme žít ?

S láskou Kateřina ❤️