Být mámou

Jsem vděčná, že jsem mámou tří úžasných bytostí.

Přivážím dceru ke gymnáziu, kde se to hemží čerty a anděly. Poslední zvonění. „Dneska nás budou pasovat na čtvrťáky, tak pa mami“ a vystupuje z auta. Čtvrťáci kolem právě vytvářejí různé ornamenty na obličeje svých mladších spolužáků, vybírají drobné, na zemi leží dýmovnice, která patrně vytváří iluzi pekla. Určité tradice přetrvávají roky i režimy. Neubráním se nostalgii a slzy se mi derou do očí.

Já jsem tedy vůbec „dojímací“ tip. Když jsem poprvé vítala jako místostarostka prvňáčky, řeč jsem si připravovala před zrcadlem a nakonec jsem se před nimi stejně rozbrečela, lehce. S vítáním občánků už to bylo lepší a moje první, a nakonec i jediná, svatba v roli oddávající byla vůbec výzva. Svatební řeč jsem drtila dokola a u pasáže s rodiči se mi zpočátku hrnuly pořád slzy do očí, pak už jen lehce klepal hlas. Nakonec jsem to ustála úplně parádně a pochvala od matrikářky mě hřála na srdci ještě hodně dlouho.

Čas letí

Naše tři děti byly všechny plánované a měli jsme to štěstí, že jsme na ně nikdy nečekali dlouho. Otěhotněla jsem prakticky hned. No a najednou moje první dítko překročilo práh dospělosti. Překvapila nás a přišla si na svět klidně o měsíc dřív. Byla zrovna neděle a vyrazili jsme s mužem na procházku. Už jsem se docela valila. Pamatuji si, že jsme potkali i pár známých a jeden se ptal.: „Tak co kuličko, kdy už se rozkutálíš?“

„Až za měsíc“ odpovídám s úsměvem.

Večer jsem se najednou zbláznila a pustila se do velikonoční výzdoby. Šla jsem spát pozdě v noci. K ránu mi bylo nějak divně a na záchodě jsem zjistila, že ze mě teče voda. Jenom málo. To je divný. Jako zcela naivní prvorodička, jsem si šla listovat do časopisu pro maminky, myslím, že se jmenoval Bettynka. Že by odešla hlenová zátka? Nebo mi fakt praskla voda? No nakonec jsem samozřejmě volala mamince. „Jeďte do porodnice.“

Reakci manžela si už nevybavuji. Celkově byl zmatek, nervozita, taška do porodnice nepřipravená, kolíbka nepřipravená. U obou dalších potomků to už bylo raději šest neděl předem :0). Mamka s námi jela i do porodnice a ujala se slova. Sestřičce vylíčila, že dcera má rodit až za měsíc, ale že jí asi praskla voda.

„No to ji okamžitě přivezte.“ „Ona je tady.“

A už jsem putovala k příjmu. Budoucí taťka zůstal na chodbě ponechán svému osudu. Mamka už skorobabička odjela do práce. Protože jsem si platila nadstandard, po vyšetřeních na příjmu ke mně manžela pustili. Odpoledne přijely i obě babičky. Máme fotku, jak už si připíjejí na našeho potomka. Holčička (což jsme ještě nevěděli) si ale pěkně trůnila v bříšku a nikam se nechystala. Kromě toho, že mi odtekla voda, se totiž nedělo nic. Žádné kontrakce. Zkoušela jsem skákat na míči, dala si teplou koupel… a nic.

Když přišla na svět

Večer všichni odjeli a já osaměla. Snažila jsem se miminku domlouvat, ale to si asi v klidu spinkalo. Ráno jsem po vizitě dostala čípky na vyvolání porodu a do půl hodinky to začalo. Dorazil manžel a naše holčička se světu ukázala krátce po poledni. Když jí paní doktorka kontrolovala, slyšela jsem, jak říká: „Ta je dost velká, do inkubátoru nemusí.“ Představte si, mě vlastně vůbec nedošlo, že může být malinká, že může být nějaký problém. A to bylo dobře. Vůbec jsem se totiž nestrachovala a porod proběhl v klidu.

Ještě jsem neporodila placentu a už jsem radostně obvolávala rodinu. Doktor si asi musel myslet, že jsem šáhlá, ale já nic neřešila, byla jsem šťastná. Placenta nakonec neodešla, takže mě museli uspat. Po probuzení jsem ještě do druhého dne byla mimo, tak jsem byla vděčná, že mi malou na noc vzali. Já nezvládla ani dojít na záchod. Druhý den se už všechno postupně spravilo a já si začala užívat svého malého drobečka, ten zázrak, který vzešel z nás.

Na velikonoce jsme byli doma, ale naše holčička byla poněkud žlutá. Velikonoční pondělí odpoledne jsme museli do porodnice na očkování a doktorka se zhrozila, jak to že nás vůbec pustili domů. „Vy jste určitě pana primáře přemlouvala.“ „ Já ho ani neviděla,“ oponuju a mám na krajíčku. Nakonec je rozhodnuto, že musíme zpátky do nemocnice, že to sami doma sluněním u okna nezvládneme, malá potřebuje pod lampu.

Paní doktorka, která je sice kapacita, ale svým přístupem postrach maminek (tak trochu doktor House v sukních) mi nakonec zařizuje, že mě přijmou zpátky na šestinedělí. Správně bych měla na dětské oddělení, ale tam lampa není a malou bych stejně musela nosit sem. No, musím přiznat, tento postrach se ke mně vždycky choval úplně jinak než k ostatním maminkám. Tedy aspoň lehce vstřícně. I když za to jak dítě držím, mě taky klidně sepsula. Moje tchýně totiž učila její dceru.

Večer na pokoji bulím jak želvička. Po čtyřech dnech jsme konečně doma a já si naplno začínám užívat svojí novou roli maminky. A děda mi vštěpuje: „Hlavně jí pořádně naducej, chudáčka nedonošenýho.“ Měla se k světu, opravdu jí chutnalo a byl to pěkný buclík. Ostatně to všechny moje děti. :0)

Čas dospělosti

Je to pár dní co naše nedonošená holčička oslavila osmnáctiny. Nejdřív v úzkém kroužku naší pětičlenné rodinky a na velikonoční neděli jsme se sešli s celou velkou rodinnou. Počasí nám přálo, takže jsme grilovali na zahradě. Slzy dojetí i radosti tekly proudem. Udělala jsem pro ni fotoknihu, jak rostla. Její přítel video a později navečer písnička od „Holek“ tu nostalgii nad plynoucím časem završila.

Vyrostla z ní mladá sebevědomá žena, která už si brzy půjde svou vlastní cestou. Ještě rok jí budu mít doma a pak už si někam odletí.

Vděčnost

Spokojenost je mimo jiné i o vděčnosti. Často si stěžujeme na to, co nemáme. Jsme zpruzení a nespokojení protože nám něco chybí. Buďme vděční. Za to, že můžeme ráno vstát a prožít nový den, protože to není samozřejmost. A když to není zrovna ten nejlepší den, hledejme maličkosti, které nás potěší. Že se na nás někdo usměje, že nám náš potomek, nebo naše láska dá pusu, že si dáme něco dobrého k jídlu, sklenku vína nebo dobrou kávu, že svítí sluníčko ……

Jsem vděčná, že jsem mámou. Mámou tří úžasných bytostí, které mě dokážou vytočit do nepříčetnosti, ale které dokážou můj den zaplnit sluncem. Které můj život obohacují poznáním a zkušeností. O které se strašně bojím, ale které naplňují můj život láskou. A těším se až jednou budu babičkou :0)

Kateřina

Svý mámě chci říct díky za všechno,
vždyť víš, co teď na srdci mám.
A promiň mi mé hříchy,
nebylo jich málo, co si vzpomínám.
A proto chci ti teď říct díky za tvou lásku,
já ráda tě mám.

Mámo koukni, jak čas letí,
není to tak dávno, co jsem zvládla první krok.
A najednou už nejsme děti a já pocit mám,
že to uteklo jako jenom jeden rok.
A proto poslouchej tyhle věty,
ať víš, co pro mě znamenáš.

Máš můj dík za všechno a hlavně za sebe.
Mámo já, teď jsem tu jenom pro tebe.
Máš můj dík za všechno a hlavně za sebe.
Mámo já, teď jsem tu jenom pro tebe,
teď pro tebe jsem tu já.
……………………

Pro mámu, Holki